Na Nové scéně Národního divadla se uskutečnila premiéra dokumentu Život na špičkách. Autorkou dvanáctiminutového snímku je Tereza Bílá, kameramanem a režisérem Igor Zacharov.
Promítání předcházelo krátké vystoupení prvních sólistek baletu Národního divadla Miho Ogimoto, Andrey Kramešové,… [tovább]
Na Nové scéně Národního divadla se uskutečnila premiéra dokumentu Život na špičkách. Autorkou dvanáctiminutového snímku je Tereza Bílá, kameramanem a režisérem Igor Zacharov.
Promítání předcházelo krátké vystoupení prvních sólistek baletu Národního divadla Miho Ogimoto, Andrey Kramešové, Aliny Nanu, Terezy Podařilové a Nikoly Márové. Každá z primabalerín se představila v nejvýznamnější roli své kariéry, avšak všechny tančily společně na jedné scéně. Například Nikola Márová tančila v kostýmu Odetty z Labutího jezera, životní roli, za niž získala v roce 2008 Cenu Thálie. Miho Ogimoto ztvárňovala Nikii z baletu La Bayadère, Alina Nanu zase předvedla úryvek z náročné role Sněhové královny. Tereza Podařilová, která se představila v roli Markýzy de Merteuil z baletu Valmont, připravila pro sebe a své kolegyně také krátké defilé na hudbu z filmu Černá labuť.
Dokument sám sleduje individuálně každou jmenovanou primabalerínu, je pohledem na práci plnou odříkání, ale i velkých emocí. „Každý den máme trénink od deseti hodin a zkoušky do šesti, takže to je celkem osm hodin. V den představení trénujeme čtyři hodiny a pak máme volno,“ říká Alina Nanu. Kromě každodenní řehole ukazuje snímek důležitý moment, kdy baletka vstupuje na jeviště a z pohledu diváka se stává éterickou bytostí, zvláště tančí-li vílu či labuť. Všechny uvedené tanečnice dosáhly pomyslného vrcholu na cestě baletního umění. Dokument odhaluje i odvrácenou stránku baletu, kterou je bolest. Pokud by se primabalerína ráno probudila a nic ji nebolelo, znamená to, že už není tanečnicí.
V následné besedě zaznělo, že sólistky tančily i v horečkách, s ledvinovou kolikou nebo zlomeným prstem, aby se nemuselo zrušit představení. Jak v dokumentu říká Andrea Kramešová: „Tanečníci mají posunutý práh bolesti. My s tou bolestí žijeme dennodenně.“
Snímek se soustředí také na tanec na špičkách, o čemž vypovídá už samotný název. Baletní střevíčky si každá tanečnice připravuje sama, musí si je obšít, našít na ně stuhu, a každá má na to svoje fígle. Jaké je to „žít na špičkách“, přibližuje Tereza Podařilová: „Je to všechno o velkém drilu. Samozřejmě, že když si poprvé stoupnete do špiček, tak to bolí, prsty se pak ale otlačí, člověk si musí zvyknout.“
Jaké je být první sólistkou? I na to se autoři snímku snaží přijít. Zaznívají slova jako zodpovědnost, cílevědomost a utvrzování svých kvalit. Pohonem primabalerín je kromě ctižádosti láska k tanci i adrenalin, který na jevišti zažívají. K odměně za jejich úsilí patří i potlesk, který je pro ně „jako droga“.
Umělecký dokument ze zákulisí života prvních sólistek baletu Národního divadla přináší zajímavý vhled do baletního světa. Škoda, že je tak krátký, a některé záběry působí spíše jako upoutávka na film. Tvůrci zmiňovali, že natočili více materiálu, tak snad se dočkáme pokračování nebo delší verze, protože pojetí dokumentu bylo poutavé stejně jako jeho tematika – profesní život primabalerín. [bezár]
